Commity a větve: dvě věci, které rozhodují o přehlednosti Commit by měl popisovat jednu
ucelenou změnu a
zpráva má říkat, co se změnilo a proč.
Formulace typu „oprava" nebo „úpravy" jsou k ničemu, když se za měsíc ptáš, proč se daný řádek změnil. Zvykni si psát zprávy v rozkazovacím způsobu a krátce: „opravit načítání profilu po odhlášení" řekne víc než odstavec. U větví se drž jednoduchého pravidla: hlavní větev zůstá
úložné prostory v malém bytěá funkční a každá nová funkce nebo oprava vzniká ve vlastní větvi. Větev pojmenuj podle účelu, ne podle svého jména. Až je práce hotová, sloučíš ji zpět a větev smažeš.
Druhá častá chyba je ruční zvyšování verzí. Když vývojář upraví závislost v manifestu ručně a zapomene na lockfile, build projde lokálně, ale v CI selže nebo se publikuje balíček s nekonzistentní závislostí. Zakaž ruční editaci verzí v pull requestech a nech je generovat nástrojem. Do CI přidej kontrolu, která ověří, že lockfile odpovídá manifestům, a že žádný balíček neodkazuje na verzi, která ještě nebyla vydána.
Rytmus, který vydrží obě strany Společné ceremonie je potřeba zkrátit a zpevnit. Denní standup s externím týmem držte krátký a jen o překážkách, ne o podrobném stavu. Plánování sprintu dělejte s dvoutýdenním předstihem, aby dodavatel mohl sladit vlastní kapacity. Retrospektivu veďte odděleně pro interní část a zvlášť s dodavatelem, jinak lidé mlčí a problémy se hromadí. Uvolněte ale jeden společný bod, kde se obě strany potkají a proberou rizika. Bez něj se drobné potíže mění na překvapení na konci sprintu.
Na co si dát pozor: nemíchej
barvy stěn do obýváku jednoho commitu refaktorizaci a novou funkci. Když se něco rozbije, nebudeš vědět, která část to způsobila. Další typická chyba je dlouhé odkládání commitu — lidé pracují celý den a pak pošlou jednu obrovskou změnu, kterou nejde rozumně zkontrolovat. Commituj po menších krocích, i když jsou nedokončené, pokud jde o logický celek. Neboj se použít git diff před commitem a git log po něm; oba příkazy odhalí víc než sebelepší paměť.
Nakonec si ověřte, co si lidé odnesli. Požádejte je, aby vlastními slovy zopakovali dvě nebo tři pravidla, která se jich týkají. Pokud je popíšou špatně, nebyl to problém jejich paměti, ale vašeho vysvětlení. Vysvětlení licenčních podmínek je úspěšné ve chvíli, kdy kolegové vědí, co smějí udělat bez ptaní, kdy se mají zastavit a na koho se obrátit.
Poslední věc, kterou si osvoj brzy: záložní větev není ostuda. Když se pustíš do riskantního zásahu, vytvoř si větev a klidně i dočasný commit. Vracení změn přes reset nebo revert je rychlé, ale jen když víš, co který příkaz dělá. Než začneš přepisovat historii, ujisti se, že změny nejsou už odeslané jinam. Verzování se nejlépe učí na malém projektu, kde si můžeš dovolit chybu — a právě tam si vytvoříš návyky, které ti později ušetří nejvíc času.
Ptejte se na jejich situace, ne na definice Nejužitečnější část vysvětlení přichází, když kolegové sami popíšou, co chtějí dělat. Nechte je říct konkrétní záměr a teprve pak hledejte v licenci, co k němu patří. Tím se vyhnete přednášce o pojmech, kterým nikdo nerozumí, a zároveň odhalíte místa, kde je výklad nejednoznačný. Když narazíte na formulaci, kterou nejste schopni převést do praxe, řekněte to nahlas. Přiznaná nejistota je lepší než sebejistá domněnka, která později způsobí problém.
Nakonec mysli na publikování. Publikuj jen balíčky, jejichž verze se změnila, a to v pořadí závislostí. Pokud balíček A závisí na B, musí být B dostupný dřív. Nástroje to umí, ale jen když mají správně nastavené pořadí a když se publikování spouští z jednoho místa. Nikdy nepoužívej značku celého repozitáře jako spouštěč publikování všech balíčků najednou. Právě tím vznikají vydání, která nikdo neplánoval a která nejde snadno vrátit.
Když pracuješ v týmu, domluvte se na jednom postupu pro slučování a držte se ho. Rozdíly mezi rebase a merge nejsou ideologická otázka, ale otázka zvyku a dohody. Pro začátek je bezpečnější merge, protože nemění historii a snáz se vrací. Před každým pushnutím si stáhni změny ostatních a vyřeš konflikty lokálně. Pokud se konflikt objeví, nepanikař: otevři soubor, najdi značky konfliktu a rozhodni, která verze platí. Po vyřešení spusť testy nebo alespoň build, než změnu odešleš dál.
Pokrytí testy se snadno měří a snadno zneužívá. Číslo, které říká, kolik procent řádků kódu prošlo při testech, vypadá jako objektivní pravda. Ve skutečnosti vypovídá jen o tom, že se testy dotkly daných řádků, ne že je ověřily. První krok k rozumnému používání metriky je přestat ji brát jako cíl a začít ji brát jako vodítko. Pokud se z pokrytí stane KPI, lidé začnou psát testy, které procházejí, ne testy, které odhalují chyby.